AILA BODEMIKA CZECH

Náš benjamínek Ailuška byla skoro dva roky v Praze. Nějakou dobu vše klapalo, jak mělo. Pak jsem začala tušit - je vlastně jedno, co a jak se stalo, pro mě bylo důležité dostat Ailu tam, kde vyrostla. Jen ať je doma. To se podařilo. Začátek nebyl úplně nejlehčí, setkání mi přineslo slzy a pocit zklamání. Aila se bála snad všeho rukou našich dětí s piškotama, hrabí v rukou páníka, návštěvy odháněla štěkotem. Nevzdali jsme to ani my, ani ona. A teď je z ní dokonalost. Jestli k někomu tohle přirovnání sedí, je to k Ailince. Během dvou měsíců se zžila s námi, se smečkou a zjistila, že my jsme jistota. To, že jí už z rukou nedám, jsem věděla okamžitě. Jí to hold nějakou dobu trvalo.

Socializací a snad naší zkušeností jsme šťastní my, i ona.